Áronek
3. 9. 1996 –
19. 8. 1999
Moje vysněné sluníčko na které
jsem musela deset let čekat než jsem si ho mohla pořídit. Malej hyperaktivní
divoch, který si přes velkou lásku k lidem a ostatním občas dělal, co
chtěl i když byla snaha ho řádně cvičit. Žil velmi naplno a až když zemřel jsem
pochopila proč. On prostě věděl, že ho nečeká dlouhý život. Všechno začalo
v půl roce jeho života, když si při hraní zlomil zadní nohu ( bohužel to
ani 2 lékaři nepoznali z rtg ).
Po pár dnech, kdy se noha
nelepšila, připustila jsem tu možnost, že se spletli. Navštívila jsem další
veterinární kliniku, kde mi veterinář potvrdil mé obavy. Byla to dvojitá
fraktura. Už nikdy noha nesrostla tak jak měla. Bohužel, to nebylo to nejhorší,
co nás mohlo potkat. Veterinář mi řekl, že mu je divně cítit z tlamy, že
by rád odebral krev, aby vyloučil onemocnění ledvin. Výsledky dopadly špatně,
ale ještě byla šance, že je to šokem, který zlomeninou prožil. Ani po
nasazených lecích se stav nezlepšil a tak jsme se vypravili za odborníkem do
Brna, kde nám řekl krutou a bolestnou pravdu – Áronek má dědičnou nevyléčitelnou
vrozenou vadu a délka jeho života bude maximálně do jeho tří let a to jen díky
síle a houževnatosti kterou má. Nemoc byla dědičná a dokonce mi řekl, že má
vytipované chovné bulteriery, kteří nemoc přenášejí…psal i do bulterier klubu -
odpověď byla velmi zamítavá. Asi všichni chápeme proč, ale bolí vás vaše duše –
umírá vám kamarád a taky vás to bolí fyzicky, protože léčba není levná. To
bohužel nikoho z těch nezodpovědných a sobeckých chovatelů nezajímá.
Začal brát léky, dietní strava a
pravidelné kontroly v Praze a v Brně, stav se nijak rapidně 2,5 roku
nehoršil. Přišlo to z ničeho nic. Rozbory ukázaly, že to začalo a já
nechápala…stále byl hyperaktivní, všechno co dělal, bylo víc než na plno.
Začali jsme chodit na infuze a dostali další léky a stále bojovali. Nebudu tady
popisovat poslední týden, protože i teď mi to nahání slzy do očí. Měla jsem
dohodnuto, že mi Áronka uspí doma a když přišel ten čas a já musela jet pro
veterináře, odnesla jsem ho do jeho oblíbeného křesla a řekla mu, že nikdy moc neposlouchal
a že ho moc prosím, aby umřel a nenechal mě to udělat. Než jsme se
s veterinářem vrátili, byl můj kamarád v psím nebíčku. Velmi jsem ho
zbožňovala a on mě, myslím si, že toto byl ten nejsilnější důkaz, co mi mohl
dát.
Taky děkuji MVDr. Fialovi a MVDr. Kučerovi, za to jak mi
v našem boji pomáhali.
Sam
Uncle Sam Bitevní pes ( 3.7.1999) – Sam, Samíček nebo Samina –
miláček, kterého jsem si pořídila po smrti mého prvního bulíčka Áronka
s jedním velkým přáním, aby byl zdráv
!!!!
Samozřejmě jsem mu ještě ten
samý den nechala odebrat krev, moč a udělat testy na ledviny, dopadly dobře.
Bohužel Sam není zdrav ani
náhodou – už od štěněcích let má neustále kožní problémy a velmi špatné drápy
(3 x mu ho musely trhat pod narkozou ). Asi zhruba ve dvou letech mu praskla v
uchu cévka a musel jít na operaci.
Předoperační vyšetření ukázalo, že Sam má vrozenou srdeční vadu ( tedy dvě ) , nejedná se prý o časté srdeční
vady bulterierů a nemusí to být ani vada dědičná. Popravdě, já jsem žádné příznaky
nepozorovala, protože Sam je velmi klidný a ukázněný bulíček, nejraději si
hraje sám se svým tenisákem. Asi o to větší jsem prožívala šok - můj druhý bulíček a zase vážně nemocný.
Okamžitě jsme dostali léky a změnil se náš život. Víc ho šetřím, stále ho
pozoruji a bojím se o něj. Každých půl roku chodíme na rtg a sono . Přes zimu
je stav vždycky stabilizován a po létě se zhorší. Cévka mu loňské léto praskla
na druhém uchu a opět operace s daleko větším rizikem, protože se stav
velmi zhoršil. Bereme 2 x denně 4 léky (
měsíčně nás léčba stojí cca – Vetmedin 1200 kč, Tritace 550 kč, Egilok 50 kč a
Digoxin 50 kč ) . A to zatím ještě nemáme nasazené diuretika. Je pašák házíme
mu je rovnou do krku a teď ještě zkouším pověstnou bylinku Vilcacoru, co kdyby se stal zázrak…Všichni se radují, že začíná
léto – my moc ne. Sam je víc unavený, špatně se mu dýchá a kašle. Jeho milovaný
míček už tak často nenosí a víc spí a já ho víc pozoruji a taky se víc o něj
bojím.
A ještě k nám před měsícem
přibyla nahluchlá 12-ti letá bulička Bublina neboli Babka či Bubu. Vzali jsme
si ji z útulku v Tróji, špatně chodí a má špatné močové cesty a hodně
kožních novotvarů.
Máme jí doma na doživotí, aby
zbytek svého života, který prý různě trávila po útulkách, prožila lépe.
A teď si jen moc přejeme, aby
tady naši kamarádi byli co nejdéle a hlavně, aby se konečně snížil počet
nemocných bulíčků.
Milada
Vyletová